Orlické hory
Česká republika

Orlické hory: Podzimní přechod

Orlické hory mi připadají tak trochu jako zapomenutý kraj. Možná to zapříčiňují nedaleké Krkonoše, které na sebe strhávají přemíru pozornosti. Nebo je to díky ne zrovna veselé minulosti tohoto pohraničního území. Mnoho obcí muselo ustoupit velmi divokým válečným a poválečným událostem. Pro někoho, kdo jako já nevyhledává davy turistů, je to ovšem místo, které rozhodně stojí za návštěvu.  A to nejen na podzim, kdy stromy začínají hrát všemi barvami. Červená ,,hřebenová” trasa, která vede přes celé pohoří, vybízí i k několika dennímu přechodu. Zlákat jsme se nechali i my.

Orlické hory

Kde jsme začínali a končili

Samotný přechod Orlických hor jsme si o kousek prodloužili. Důvodem bylo příhodné dopravní spojení na výchozí bod. Nechtěli jsme ve vlaku strávit celé odpoledne a tak volba na místo startu padla na Žamberk. Od samotného pohoří je poměrně vzdálen, ale my měli dostatek času a mohli jsme si tuto dávku kilometrů navíc dovolit. Konec jsme měli naplánovaný také hezký kus za horami. Za cíl jsme si určili Nové Město nad Metují. Celý přechod vyšel přes 75 kilometrů, které jsme ušli za necelé 4 dny. Zvolili jsme tempo hodně pohodové. Jednoduše jsme si to chtěli užít a nikam nespěchat.

Nenáročná hřebenovka

Pokud nemáte mnoho zkušeností s vícedenním  přechodem, jsou Orlické hory jednou z možností kde  můžete s touto aktivitou začít. Jelikož se v tomto případě nejedná o národní park, je poměrně jednoduché najít si místo na spaní. Z tohoto důvodu nejste limitováni množstvím kilometrů, které musíte ujít až k místu, kde je táboření povolené.  Ani převýšení zde není tak veliké, aby vás odradilo od přechodu této hřebenovky. Čeká vás jen mírné stoupání a klesání.

Orlické hory
Mírné stoupání a klesání

S batohem

Vyrazili jsme jak jinak než takzvaně na těžko. Jelikož jsme chtěli přejít hory celé, skoro nic jiného nám nezbylo. Jelikož se opravdu jedná o opuštěný kraj, možností ubytování a stravování je zde poskrovnu. S sebou jsme měli plachtu na případný přístřešek a vše potřebné k tomu abychom si mohli sami vařit. Jelikož jsme tím pádem nebyli na nic vázaní, mohli jsme dojít každý den tam, kam se nám zrovna chtělo. Jednoduše absolutní svoboda.

Orlické hory
Takzvaně na těžko, jak jinak

Začátek naší cesty

Přestože jsme začali šlapat až odpoledne, ušli jsme poměrně pěkný kus cesty. Ale i tak jsme se dostali jen do jižního cípu Orlických hor. Trasa vedla mimo jiné také podél Divoké Orlice, u které jsme si před setměním rozložili naše spaní. Jelikož vše nasvědčovalo tomu, že po celou noc bude jasná obloha rozhodli jsme se pro spaní pod širým nebem. 

Pozůstatky z 2. světové války

Tento den jsme míjeli jeden vojenský objekt za druhým. Díky blízkosti hranic zde bylo rozmístěno mnoho staveb jak lehkého opevnění tzv. řopíků tak opevnění těžkého. Železobetonové sruby klidně i pro 25 mužů nebyly výjimkou. Jedna z nich, tvrz Hanička, je dokonce přístupná návštěvníkům na rozdíl od zbylých bunkrů, které jsme míjeli.  Pokud se zajímáte o tyto historické události, dozvíte se mimo jiné mnoho informací z hojně se vyskytujících naučných cedulí. Kromě připomínek vojenského příhraničního opevnění nás čekala kromě krásné přírody také rozhledna na Anenském vrchu a Kunštátská kaple obklopená nízkými smrčinami. Na travnatém plácku bezprostředně u ní jsme si rozložili plachtu, na kterou jsme si poskládali naše ležení. Bývali bychom šli i dál, ale v lesích, které nás čekaly, se od pozdního odpoledne až do rána měli konat myslivecké hony. Připlést se někomu s puškou v ruce na mušku, tak to bylo to poslední co jsme chtěli.

Orlické hory
Kunštátská kaple

Nejvyšší vrchol Orlických hor

Tentokrát jsem se dostali do míst, kde jsme začali potkávat čas od času i nějaké lidi. Hlavní příčinou byla Velká Deštná (1115 m. n. m.), což je nejvyšší vrchol tohoto pohoří. V roce 2019 zde byla vystavěna také rozhledna, která jistě zaujme svým netradičním provedením. Dalším turistickým lákadlem je Masarykova chata. Pokud máte rádi klasickou českou kuchyni, jistě si zde z jídelního lístku vyberete. Na závěr dne nás čekal převážně sestup, díky kterému jsme se dostali až do nížiny mimo pohoří Orlických hor. Jelikož hlásili během noci přeháňky, raději jsme si postavili jednouchý přístřešek, který by nás případně před nepříznivým počasím ochránil.

Rozhledna na Velké Deštné
Masarykova chata

Peklo

Poslední den jsme si přechod ještě trochu protáhli o oblast se zajímavým názvem Peklo, které už do Orlických hor nepatří. Údolí řeky Olešenky a Metuje bylo krásné zakončení našeho podzimního putování. Pěšiny podél vody patří k mým oblíbeným. Řeky a potoky vnášení do krajiny vždy určitou dynamiku. 

Orlické hory
Stezka podél řek Olešenka a Metuje

Navštívili jste již někdy Orlické hory? Láká vás přechod tohoto opuštěného pohoří nebo dáváte přednost jednodenním výletům? Zaujala vás rozhledna na Velké Deštné? Napište mi do komentářů…

setkání s medvědem

Předchozí

Co dělat při setkání s medvědem

Šumava

Následující

Šumava: Přechod z Nové Pece do Železné Rudy

Sledovat mě můžete také na:

Jeden komentář

  • Tereza - admin

    Ráda bych podobný přechod Orlických hor absolvovala znovu, ale tentokrát v zimě. Mimo jiné tímto pohořím prochází takzvaná Jiráskova cesta dlouhá 170 kilometrů, kterou plánuji letos, pokud to bude možné, uskutečnit…

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.