Švédsko

Kungsleden: Ammarnäs – Hemavan

Pomalu a jistě jsem se blížila k Hemavanu, který představoval konec putování po stezce zvané Kungsleden nacházející se na severu Švédska. Z celkových 420 kilometrů mi zbývalo necelých 80 km. Měla jsem před sebou ještě pět dní, které jsem měla strávit v severské tundře. Jak dopadlo mé mrazivé dobrodružství, ve kterém nebyla nouze o sníh, ale ani o sluncem prozářené dny?

16. den (11.9.)

Ammarnäs

Pomalu mi docházely zásoby a tak nebylo již z čeho vybírat. To vedlo k tomu, že k snídani byly dvě čínské polévky. Rozhodně bych si dokázala představit něco chutnějšího, ale musela jsem si nechat zajít chuť. Po nikterak výživném jídle jsme se Stephanem dobalili poslední věci a vydali se vstříc ,,velkoměstu”. U nás by se jednalo o vesnici, ale na místní poměry se jen pár kilometrů před námi nacházela skutečná civilizace nabízející vše, co bychom mohli potřebovat. Bylo zde ubytování, restaurace, obchod. Ammarnäs byl již nadohled.

Kungsleden
Ammarnäs je již na dohled

Burger ze soba

První, kam jsme zamířili, byla restaurace. K našemu zklamání o víkendu otevírali v 17 hod. Dnes byla sobota a my jsme sem dorazili ráno. Neměla jsem nejmenší chuť zde čekat do večera, přestože jsem se těšila na burger už hezkých pár dní. Naštěstí jsme objevili ještě bistro, kde otevírali kuchyni již za hodinu. To byla akorát doba potřebná na dokoupení zásob v místním supermarketu. V jedenáct jsme se Stephanem opět sešli v bistru a objednali si burger ze soba. Nebylo to zrovna levné jídlo (229 SEK), ale nemohla jsem si to nechat ujít. Přece jenom takovou příležitost mít zase jen tak nebudu. Po burgeru, který byl snad nejlepší, jaký jsem kdy jedla, jsme ještě chvíli poseděli u kávy. Já jsem si mezitím dobila telefon v zásuvce, která zde byla k dispozici. Následně jsme se rozdělili. Stephan šel do místního hostelu a já jsem pokračovala dál v cestě.

Burger ze soba

Vodopády

Čekalo mě prudké stoupání. Minula jsem krásné vodopády a následně jsem se dostala na náhorní plošinu, ze které by výhled na Ammarnäs. Prošla jsem kolem Aigert Fjällstuga, což byla chata opět s obsluhou. V tomto úseku mezi Ammarnäsem a Hemavanem se několik těchto chat mělo opět nacházet. Byla zima a mrholilo a tak jsem to moc neprotahovala. Již kolem 17 hod jsem si postavila stan a zalezla do teplého spacáku. 

Kungsleden

17. den (12.9.)

Není vidět na padesát metrů

Ráno mě přivítala mlha, která byla skutečně hustá. Na žádné úchvatné výhledy to tedy nevypadalo, jelikož nebylo vidět ani na padesát metrů. Stejně jako včera mrholilo, což mi na náladě moc nepřidalo. Poprvé za celou dobu jsem si pustila do sluchátek hudbu a pokračovala velice kamenitým terénem. V jednom přístřešku, který skýtal závětří, jsem si uvařila oběd. Je skvělé, že zde čas od času tyto sheltry jsou. Dokáží člověka zachránit ze skutečně svízelné situace a to nemám na mysli zrovna poskytnutí místa, kde se dá pohodlně uvařit.

Odpoledne se mlha přecejenom zvedla

Čtyři lidi

Tento den jsem byla prakticky bez signálu a dat, což mi ale nevadilo. Navíc jsem za celý den potkala celkem jen čtyři lidi, což by pro někoho, kdo má rád společnost mohlo působit trochu depresivně. Odpoledne se ukázala i modrá obloha a přede mnou se otevřela krajina s neuvěřitelnými výhledy. V chatě Serve Fjällstuga jsem se optala na počasí na následující dny a pokračovala dál. Stan jsem si postavila u potoka a usínala s myšlenkou, že mě v noci bude nejspíš čekat sníh.

18. den (13.9.)

Slunce a sníh

Ráno skutečně sněžilo, ale situaci zachránilo slunce, které čas od času vykouklo skrz mraky. V jednu chvíli se zdálo, že slunce převezme nadvládu, ale u chaty Tärnasjö Fjällstugen opět začal padat sníh, ale tentokrát hodně mokrý. Ke všemu foukalo, což mi znemožňovalo uvařit si oběd. Nakonec se mi to v pauze mezi sněžením a silným větrem podařilo. Tento mokrý den jsem zakončila na místě, ze kterého bylo vidět na chatu Syter Fjällstuga. Byla zima a začalo opět sněžit, tak jsem se venku již nezdržovala a spěchala do závětří svého stanu.

19. den (14.9.)

Syter Fjällstuga

Než jsem sbalila stan, musela jsem z něj setřást pořádnou vrstvu sněhu. Asi v noci pořádně mrzlo. Minula jsem chatu Syter Fjällstuga, ze které již začali vycházet ti, kteří tam, pěkně v teple u kamen, strávili noc. Svítilo slunce a o krásné výhledy nebyla nouze. Kopce pocukrované sněhem kontrastovali s okolní krajinou zbarvenou podzimními barvami. Skutečně fotogenické scenérie. Došla jsem k rozcestníku, kde jsem se dozvěděla, že do Hemavanu, cíle celého Kungsledenu, zbývá 20 kilometrů. Kdybych chtěla, mohla bych tam dojít již dnes, ale já si chtěla ještě užít poslední noc ve stanu.

Kungsleden
Syter Fjällstugu

Syterskalet shelter

Neuvěřitelně foukalo a tak jsem byla skutečně vděčná za další shelter, který mi poskytnul závětří potřebné pro uvaření oběda. Za tímto přístřeškem se nacházelo krásné údolí, které lemovaly zasněžené hory. Nespěchala jsem, užívala jsem si dá se říct poslední den na tomto nezapomenutelném trailu. Chvíli jsem si odpočinula u chaty Viterskalet Fjällstuga, která byla na stezce poslední, kterou jsem měla míjet. K mému velkému překvapení mě dohnal Stephan, kterého jsem nechala v Ammarnäs. Kvůli stále bolavé noze jsem chodila denně méně kilometrů, takže to vlastně až takové překvapení nebylo.

Syterskalet shelter

Hemavan na dohled

Místo na stany jsme si našli v malém příjemném březovém lesíku, kde byl i dřevěný otevřený přístřešek. Necelé tři kilometry nás dělili od Hemavanu. Jelikož mi autobus měl jet až následující den, mohla jsem si v klidu dovolit poslední noc v přírodě. Pod střechou se naspím ještě dost. K večeři jsem dojedla skoro vše, co mi ze zásob zbylo. Opět se jednalo převážně  o čínské polévky. Již kolem 18 hod byla taková zima, že jsme byli nucení si zalézt do stanů. 

20. den (15.9.)

Hemavan

Opět jsem měla ráno stan pokrytý jinovatkou. V září je to už takový standard. Do Hemavanu jsme došli se Stephanem. Jak to tak obvykle mívám, žádné nadšení se nedostavilo. Spíš smutek, že celé tohle dobrodružství je za mnou. Před odjezdem autobusu jsem měla ještě dost času a tak jsem se stavila koupit si nějaké jídlo na cestu. Se Stephanem jsme si ještě zašli na skvělou snídani do restaurace/kavárny nad supermarketem. Neomezená konzumace z bufetu stála jen 109 SEK, což je na místní poměry skutečně příznivá cena. Pokud se sem ještě někdy vrátím, rozhodně sem znova zajdu.

Hemavan

Odjezd

Po 13 hod mi jel autobus do Umeå, kde jsem přestoupila na noční vlak, který mě dovezl až na vlakové nádraží přímo pod letištěm Stockholm –  Arlanda. Bylo 5 hod ráno a mé letadlo letělo až v 17:30.  Bohužel to lépe nešlo vymyslet. Nakonec jsem se přece jenom dočkala a nasedla do letadla, které mě dopravilo zase zpět do Česka.

Ammarnäs - Hemavan

Ani tento závěrečný úsek mě nezklamal. Užila jsem si ještě mnoho úchvatných výhledů. Stejně jako v části mezi Kvikkjokem a Ammarnäsem i zde bylo lidí skutečně pomálu. Z velké části za to jistě mohla pozdní doba. Zde za polárním kruhem již byla přicházející zima cítit ve vzduchu. Každým dnem přituhovalo a bylo jen otázkou času, kdy napadne souvislá vrstva sněhu, která roztaje až na jaře. 

Kungsleden

Závěrem

Co se mi vybaví při zpětném pohledu na celé putování po stezce Kungsleden, u nás známou také jako Královská cesta? Je toho mnoho. Jsou to neuvěřitelné barvy podzimu, které byly všude kolem mě. Jsou to výhledy na zasněžené kopce. Je to svoboda, kterou jsem cítila, nejen ve chvílích kdy jsem si stavěla stan, kdekoliv jsem chtěla. Je to rozlehlost a skutečná divočina, která se v Evropě najde už jen málokde. Vím, že se mi do paměti vryjí obrazy nekonečných náhorních plošin, březových lesů a jezer, bez kterých by Švédsko nebylo Švédskem. Do těchto míst, se jistě jednou vrátím. Kdy, to nevím, ale jsem si jistá, že tato chvíle nastane. Nechala jsem na Kungsledenu kousek svého srdce.

Kungsleden

Předchozí

Kungsleden: Kvikkjokk – Ammarnäs

karimatka

Následující

Karimatka Therm-a-Rest NeoAir XLite Women

Sledovat mě můžete také na:

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.