Kungsleden: Kvikkjokk – Ammarnäs
Moje sólo putování z Abiska po stezce zvané Kungsleden nacházející se ve Švédsku, až za polárním kruhem, pokračovalo. Kvikkjokk byl už hezkých pár kilometrů za mnou a mě čekal úsek prakticky bez lidí, bez chat a první civilizací měl být Jäkkvik, který byl bezmála 100 kilometrů vzdálený. Celý tento poměrně málo navštěvovaný úsek Kungsledenu mělo zakončit městečko Ammarnäs, které bylo od Hemavanu, cíle mé cesty, vzdálené už jen několik dní chůze.
9. den (4.9.)
Zasněžený stan
Ráno jsem měla zasněžený stan. Zdálo se mi, že v noci bylo chladněji než předchozí dny. Nejen stan, ale i okolní vrcholky byly pokryté sněhem. Do toho svítilo sluníčko, díky čemuž byly ideální podmínky na focení. Sešla jsem k jezerům a užívala si krásné výhledy, které byly jen a jen pro mě. Když jsem sestoupila do nižších poloh, stala se stezka hodně podmáčená a bahnitá. Opět byla lemovaná břízami, hýřícími krásnými barvami, doplněné o neméně barevné borůvčí. Místo na spaní jsem tentokrát zvolila u potoka, před poměrně velkým stoupáním, které jsem si nechala na následující den.
Denní etapa: 24,5 km
10. den (5.9.)
Mlha a nevlídno
Ráno poprchávalo a tak jsem s balením nepospíchala. Počasí se rozhodně nedalo nazvat přívětivé. Střídal se déšť se sněhem a do toho ještě všudypřítomná mlha, která bránila výhledům do okolí. Monotónnost dne mi zpestřilo obrovské stádo sobů čítající, podle mého odhadu, více jak sto kusů. V takovém množství ve mně vzbuzovali respekt, přestože jsem věděla, že jsou plaší.
Vafle se šlehačkou
Na dálkovém trailu někdy přijde den, kdy jen jdete, počasí vám kazí nejen výhledy, ale i náladu a vy jste jen se svými myšlenkami, které čas od času zabloudí k vytopené místnosti, horké kávě či čaji a k nějakému jídlu, které je mnohdy zcela konkrétní. Já měla neuvěřitelnou chuť na vafle se šlehačkou. Ale kde je tady v nekončící tundře vzít? Musela jsem vzít za vděk instantní bramborovou kaší, kterou jsem si v pauze mezi sněžením a mrholením připravila.
Poslední převoz motorovým člunem
Odpoledne jsem dorazila do Vuonatjviken, což představovalo pár typicky švédských baráčků, které bych nenazvala ani vesnicí. Ale opuštěné to zde nebylo. V domku s honosným vývěsným štítem ,,Reception” jsem si koupila lístek na poslední převoz přes jezero (350 SEK), který mě pomocí motorového člunu čekal. V 17 hodin mě a Lucase ze Švýcarska, který tam také se mnou čekal, převezl na druhou stranu jezera stejný pán, který nám prodával lístky. Den jsem zakončila po čtyřech kilometrech na náhorní plošině s výhledem na jezero.
Denní etapa: 27, 6 km
11. den (6.9.)
Luxusní snídaně
Sbalila jsem se a vyšla v půl sedmé, což je čas ve který se mi dařilo vyrážet poměrně pravidelně. Bývalo již světlo a nebylo třeba jít s čelovkou. Dávala jsem přednost brzkému vstávání a raději večer zakempovala dřív, třeba kolem páté nebo šesté. Snídani jsem si udělala až o několik kilometrů dál. Narazila jsem na příhodné místo, kolem kterého rostlo neuvěřitelné množství brusinek. Ideální doplněk k mé ovesné kaši.
Veslování
Došla jsem k jezeru, které bylo poslední, které bylo třeba na Kungsledenu překonat. Jako jediné neumožňovalo zaplatit si motorový člun a bylo třeba veslovat. Doufala jsem, že na mé straně budou dvě veslice. V opačném případě bych musela přes jezero třikrát, abych z protilehlého břehu dotáhla druhou loď, kterou bych na svém břehu musela nechat těm, co přijdou za mnou. Nesmí se stát, aby na jednom z břehu nezbyla ani jedna. Naštěstí na mě čekali dvě lodě a také Lukas, který mi pomohl převeslovat na druhou stranu. Bylo to sice jen 500 metrů, ale rozhodně se s touto lodí nemanipulovalo snadno.
Jäkkvik
Jäkkvik je první skutečná vesnice na stezce, když pominu Abisko, které je úplně na začátku Kunhsledenu. Může nabídnout výdobytky civilizace, o kterých jsem si v předchozích dvou týdnech mohla nechat jenom zdát. Je zde supermarket, ve kterém se dá sehnat prakticky vše, včetně chleba a čerstvé zeleniny a ovoce. Je zde hostel, ve kterém je sprcha, splachovací záchod a elektřina. Věci, které ve svém běžném životě považujeme za samozřejmost, ale na trailu jsou pro nás malým zázrakem. Nebo spíše velkým.
Hostel
Do hostelu v Jäkkviku jsem dorazila po poledni. Na místní poměry bylo lůžko na sdíleném pokoji za velmi nízkou cenu (360 SEK). Nemohla jsem tuto možnost nevyužít. Na pokoji pro šest jsme byly pouze dvě. Přece jenom už bylo po hlavní sezóně a lidí na stezce bylo pomálu. Po rozvěšení vlhkých věcí všude, kde to jen bylo možné, následovala tak vytoužená sprcha. Praní prádla a dobíjení veškeré elektroniky bylo v těsném závěsu za ní. K dispozici byla také kuchyňka se sporákem, rychlovarnou konvicí a veškerým myslitelným nádobím. Zaběhla jsem také do supermarketu, abych doplnila zásoby. Další možnost byla až v Ammarnäsu vzdáleného přes 90 kilometrů. Wi-Fi zde bohužel nebyla k dispozici, ale data a signál byly naštěstí bez problému.
Denní etapa: 12,7 km
12. den (7.9.)
Pozdní odchod
Ráno jsem s odchodem nespěchala. Užívala jsem si ještě pár hodin možnost být pod střechou. Vyrážela jsem až v půl jedenácté. Bylo teplo, svítilo slunce a já mohla jít chvílemi jen v mikině. V jedné poměrně velké chatě, která byla volně přístupná a bez obsluhy jsem si pěkně v závětří uvařila oběd.
Bolavý kotník
Začala mě dost pobolívat noha těsně nad kotníkem. Neměla jsem tušení proč, jelikož jsem si nebyla vědoma žádného podvrknutí. Dělalo mi to poměrně starosti. Do mysli se mi vloudila myšlenka, že pokud to takto hodně bude bolet i nadále, do Hemavanu asi nedojdu. Rozhodla jsem se postavit stan už kolem páté s tím, že se můj stav přes noc zlepší.
Denní etapa: 16,8 km
13. den (8.9.)
Ztracená lžíce
Po několika kilometrech jsem dorazila do vesničky Adolfstörm. Vedla sem asfaltová silnice, bylo to tedy jedno z mála míst odkud se dalo dostat jinak než pěšky nebo vrtulníkem. Obchod s potravinami tam bohužel nebyl. Aspoň odpad jsem zde mohla vyhodit. Nebylo výjimkou, že jsem ho musela nést i mnoho dní. U jezera jsem si uvařila polévku a zjistila jsem, že jsem někde zapomněla lžíci. Zdá se to jako banální problém, ale nebyl. Veškeré moje jídlo, až na pár sušenek, bylo dehydrované, tudíž se dalo jíst pouze lžící. Díky štěstí v neštěstí jsem se právě nacházela v civilizaci. Zkusila jsem se zeptat lidí u jednoho z baráčků, zda by mi nějakou prodali. Naštěstí mě nenechali v nesnázích a já jsem si s radostí odnášela novou lžíci. Byla obyčejná, ale nejdůležitější bylo, že jsem nějakou měla.
Slunečné počasí
Čekal mě opět den se skoro jasnou oblohou nad hlavou. Přestože mě mnozí strašili nepříznivým počasím v tomto ročním období, opak byl pravdou. Jak jsem se pomalu blížila k cíli, utvrzovala jsem se v přesvědčení, že jsem si zvolila dobře. Přestože jsem se nevyhnula dešti ani sněhu, slunečných dní bylo podstatně více. Bohužel můj kotník stále bolel a házel stín na jinak krásný den. Jediné řešení, které mě napadlo, a jistě ne zcela ideální, byl prášek proti bolesti. Ty se bohužel staly mým stálým společníkem po celý zbytek cesty do Hemavanu. Cestou jsem se potkala se Stephanem z Německa, se kterým jsem se v následujících dnech často míjela. Mimo něj jsem na stezce potkala skutečně jen pár lidí a to mnohdy doslova. Tentokrát jsem si postavila stan kousek od řeky. Hodně foukalo, ale naštěstí jsem měla špunty do uší a mlácení plachty mě v noci nerušilo.
Denní etapa: 22,4 km
14. den (9.9.)
Den za odměnu
Tento den byl skutečně za odměnu. Slunečné počasí, krásné výhledy, příjemná pěšina bez kamenů a možnost pozorovat stáda sobů. Prakticky celý den jsem se pohybovala na náhorní plošině bez stromů. Po celou dobu se můj pohled upíral do nezměrných dálek, které nelze zachytit na žádné fotografii. Den, kdy si zcela užíváte přítomnost, možnost, že zde můžete být, svobodu a neuvěřitelnou přírodu, která je všude kolem vás. Jen jedna věc mě trápila a to byla má noha. Bohužel se opět hlásila o mou pozornost a já se smířila s tím, že už to tak bude do konce cesty.
Oranžové značení
Po celou dobu mé dosavadní cesty jsem sledovala červené pruhy, které vyznačovali kudy Kungsleden vede. Tentokrát jsem se ale dostala do jiné části Švédska a značení se změnilo v oranžové. Přibylo také větší množství nově postavených mostů. U jednoho takového jsem tento den zakončila. Stanování u vody má své výhody i nevýhody. Je praktické mít zdroj pitné vody přímo u nosu, ale v noci se dají očekávat nižší teploty a vyšší kondenzace ve stanu. A tak se také stalo. Následující den jsem ze stanu sklepávala jinovatku.
Denní etapa: 25,1 km
15. den (10.9.)
Ravfallsstugen
Ráno mě opět přivítala modrá obloha a chladno. Zima se pomalu a jistě blížila a bylo jen otázkou pár týdnů, kdy to zde vezme pevně do svých rukou. Je třeba nepodcenit přípravu a mít s sebou skutečně teplé oblečení a spacák. K chatě Ravfallsstugen jsem došla akorát na dopolední svačinu. Jedná se o skvěle vybavenou velkou chatu bez obsluhy, která je volně přístupná a v nouzi se v ní dá přespat na palandách, které jsou tam k dispozici.
Ammarnäs na dosah
Březové lesy se střídaly s pláněmi porostlými vřesem a borůvčím. Vše zbarvené do tlumených zemitých podzimních barev. Slunečné počasí vydrželo po celý zbytek dne a já se pomalu blížila k městečku Ammarnäs, které je spolu s Hemavanem největší na celé trase. Jelikož už byl pomalu večer, rozhodla jsem se postavit stan u dřevěného přístřešku a do Ammarnäsu vzdáleného 4 kilometry dojít následující den. Společnost mi opět dělal Stephan z Německa, se kterým jsem se v předchozích dnech často potkávala.
Denní etapa: 23,4 km
Kvikkjokk - Ammarnäs
Tento úsek mě velice překvapil. Z celého Kungsledenu je asi nejméně navštěvovaný, a přitom mně osobně přišel nejkrásnější. A důvodů jsem měla hned několik. Bylo zde opravdu jen pár lidí a tak měl člověk veškerou okolní krásu jen sám pro sebe. Stezky byly méně kamenité než ty na severu a nebylo třeba si hlídat každý krok. A nepřítomnost chat jsem brala jako pozitivum, jelikož díky tomu jste byly odkázáni skutečně jen sami na sebe, což slibuje skutečné dobrodružství. Do Hemavanu, místa, kde Kungsleden oficiálně končí, mi zbývalo 80 kilometrů. Měla jsem před sebou pět dní, což bych měla bez problému stihnout.
Předchozí
Kungsleden: Abisko – Kvikkjokk
Sledovat mě můžete také na:
Mohlo by se vám také líbit
Kungsleden: Abisko – Kvikkjokk
Kungsleden: Ammarnäs – Hemavan
