Pacific Crest Trail
Pacific Crest Trail

Jak jsem nevyrazila na Pacific Crest Trail

Dnes je 22. 4. 2020. V tento den jsem měla podle vydaného permitu startovat legendární Pacific Crest Trail. Bohužel sedím doma a píši tento blog.

Rozhodnutí

Rozhodnutí vyrazit na Pacifickou hřebenovku jsem učinila v roce 2018, přestože jsem o ní uvažovala  již dávno. Tehdy jsem ale o PCT měla jen nekonkrétní představy. Ty se začaly nějakým způsobem utvářet až v již zmíněném roce. Mohl za to Jakubův cestovní deník. Díky této knize jsem si udělala představu, jak taková několika měsíční cesta může vypadat. Jelikož patřím k lidem, kteří se rádi a pečlivě připravují, myslím si, že až příliš, zdál se mi rok 2020 dostatečně daleko, abych se v poklidu mohla připravit, ale současně se nejednalo o nedohlednou budoucnost. Pomalu, bez stresu začaly přípravy. Nejprve jsem se zaměřila na získání dostatečného množství peněz, abych mohla půlroční cestování zvládnout bez jakéhokoli přísunu financí. Následovalo získávání informací. Četla jsem blogy, různé články, rozhovory, knihy a sledovala videa. Informací je poměrně dost, ale musí se hledat na mnoha místech. Tato fáze zabrala mnoho a mnoho hodin. Průběžně jsem si pořizovala potřebné vybavení. Od stanu, přes spacák až po opalovací krém. Opět mnoho hodin zjišťování co bude v poměru cena/výkon na takto dlouhý trail nejvhodnější.

Příprava

Na konci října 2019 to začalo být zajímavější. Plán se začínal pomalu rýsovat. Žádalo se totiž o permit, který opravňoval hikera na Pacific Crest Trail vyrazit. Přišel dlouho očekávaný datum a v půl šesté večer začal boj o to, kdo si ukořistí co nejlepší datum anebo aspoň nějaké datum. Měla jsem velké štěstí, jelikož jsem dostala neuvěřitelné pořadové číslo 206. Díky němu jsem si mohla prakticky vybrat kterýkoli termín. Rozhodnutí padlo na 22. 4. 2020. Krásné datum. Po schválení mého vybraného termínu přípravy pokračovaly dál. Vízum. Nikdy jsem o žádné nežádala, takže to pro mě bylo období obrovské nervozity. Píši o období, jelikož žádost o vízum sestává z několika fází a ty trvaly kolem 3-4 týdnů. Ve chvíli, kdy jsem měla vízum od americké ambasády v kapse, mohla jsem přistoupit k závěrečnému kroku a to ke koupi letenek. To bylo však po žádosti o permit a vízum jen taková formalita. V lednu 2020 jsem dala v práci výpověď, dokoupila pár chybějících kusů vybavení, doladila pár drobností a už stačilo jen počkat dva měsíce a mohla jsem vyrazit.

Zhroucení celého snu

A pak, během 14 dní se můj plán dočista zhroutil. Rok a půl příprav bylo najednou k ničemu. Přišlo něco, co si nikdo nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech. Celosvětová pandemie. Uzavřely se hranice, přestala létat letadla, nošení roušek se stalo součástí každodenního života. První co mě napadlo, když jsem se dozvěděla, že Donald Trump zakázal lety z Evropy do Ameriky, bylo: ,, Proč se to stalo zrovna letos? Proč se to stalo zrovna mně?!!!‘‘ Záchvat sebelítosti. Měla jsem pocit, že mám největší smůlu na světě. Když jsem se z toho trochu vzpamatovala, uvědomila jsem si, že tento pocit mají pravděpodobně miliony lidí. Mnoho těch, kteří chtěli vyrazit na svoji životní cestu. Ať to bylo Pacific Crest Trail, Continental Divide Trail, Appalachian Trail nebo třeba Camino ve Španělsku. Těm všem se zhroutil sen, během pár dnů. Nemluvě o tom, že mnoho lidí má mnohem závažnější problémy než je to že nemůžou vyrazit na svůj vysněný trail.

Co tedy dělat s tímto ,,dalším rokem čekání‘‘?

  1. Pokusím se zapracovat na svojí angličtině, která není rozhodně podle mých představ
  2. Budu psát blog, který jsem chtěla ,,někdy‘‘ začít psát, ale ,,nebyl‘‘ čas
  3. Pořádně otestuji svoje vybavení
  4. Zapracuji na své fyzičce
  5. Budu podnikat více výletů po České republice, kterou mám prošlapanou méně než bych si přála

Založení blogu

Rozhodla jsem se psát o trailu, na který jsem nevyrazila. Trail má tři fáze. První je příprava, druhý je samotný trail a třetí to co následuje po něm. První část mám skoro celou za sebou, proto jsem se rozhodla psát především o ní. Nebudu se věnovat pouze PCT, ale celkově všemu co se týká hikování, byť třeba na kratších trasách. Od zkušeností s jinou dálkovou trasou, přes vybavení až po žádost o permit na PCT.

Naplánovat si uveřejnění prvního článku na blog na den, kdy jsem měla startovat na PCT je možná trochu tragikomické, ale zároveň to v sobě má jakousi symboliku.

Budu velice ráda za jakýkoli komentář, ve kterém se s ostatními podělíte o své připomínky, vlastní zkušenosti či rady a tipy. Každý jsme jiný a máme na dané téma svůj názor. Toto je můj, což znamená jeden z mnoha…

Následující

Dálková chůze aneb jak jsem se zamilovala

Sledovat mě můžete také na:

2 komentáře

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.